PODÚSEK PETŘÍKOVICE

Bez názvu.png

LETECKÝ POHLED NA PEVNOSNTÍ UZÁVĚR PETŘÍKOVICE

Divizní generál Bedřich Václav Ruml
Armádní generál Sergej Vojcechovský
unnamed%20(2)_edited.jpg
91513_edited.jpg
Lehký objekt vz. 37

STAVEBNÍ PODÚSEK 1./VI. PETŘÍKOVICE tvoří celkem deset pěchotních srubů počínaje prvně postaveným T-S 52b "Na skále" na východě a konče posledním postaveným T-S 61 "Hranice" na západě u Mrtvého jezera. Je rozdělen na pevnostní uzávěr Petříkovice (T-S 52b až 57) a pevnostní uzávěr Debrné (T-S 58 až 62). Velitelem výstavby byl kapitán žen. Bohuslav Slavík a stavbyvedoucím poručík stav. Karel Pušman. Původně výběrové řízení vyhrála firma Ing. Miloslav Pažout, ale většina jejího stavebního inventáře již byla vázána na výstavbě opevnění, práce by tak mohla zahájit až v roce 1938, proto byl celý teno úsek zadán 13. 10. 1937 náhradnímu uchazeči firmě Litická a.s. Praha II. První práce započaly již 8. 11. 1937. Zadávací částka byla vyčíslena na 10.211.278,80 Kčs a práce měly být provedeny ve lhůtě 250 dní.

Po stránce taktické byl Petříkovický uzávěr velmi významný pro zastavení nepřátelského postupu směřujícího směrem na Trutnov, odkud se nepřátelské síly mohli vydat dále v několika možných směrech do srdce republiky za účelem obklíčení našich vojsk. Údolím navíc vedla a vede nejen silnice přímo z tehdejší Velkoněmecké říše, ale také železnice. Význam tohoto místa zvyšovala historická zkušenost, kdy mnoho vpádů nepřítele na naše území směřovalo právě přes toto údolí. Naposledy v případě pruských vojsk, která se postupem právě přes Petříkovice zapojila do bitvy u Trutnova v roce 1866 z nástupového prostoru Albendorf.

Původní plány obrany uzávěru Petříkovice, které byly navrženy při průzkumu budoucí trasy obranných linií v roce 1935, počítaly s výstavbou tehdy ještě uvažované pěchotní tvrze severně od Petříkovic a pěchotního srubu pro vedení čelní palby na silnici a železnici, který se měl nalézat v ostrém ohybu zatáčky na západním konci Petříkovic a mohl by tak vést velmi efektivní palbu celým údolím, ovšem za cenu zvýšení rizika vyřazení jeho hlavních zbraní přímou palbou nepřítele. Od stavby pěchotních tvrzí bylo nakonec v plánech Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) upuštěno a plánovaný objekt pro vedení čelní palby byl přesunut a projektován pro na vyřazení zbraní méně rizikové vedení boční palby, byl označen T-S 54.

Páteř obrany tvořili pěchotní sruby v odolnosti II až III, pouze dva pěchotní sruby byly v odolnosti 2. V případě prolomení hlavní obranné linie musel nepřítel překonat linii lehkého opevnění vz. 37 vybudovanou ve dvou sledech, které byly zcela stavebně dokončeny. Co se týče dělostřelecké podpory, tak zde měl být podůsek kryt jak palbou ze severozápadně vzdálené dělostřelecké tvrze Stachelberg (Babí), tak palbou z blízko stojící dělostřelecké tvrze Grünwald (Poustka). Tyto dvě tvrze mohly dohromady do tohoto prostoru soustředit palbu 12 kasematních houfnic a 4 tvrzových minometů. Bohužel v září 1938 tvrz Stachelberg (Babí) nedisponovala dělostřeleckým srubem ani věží a stavba dělostřelecké tvrze Grünwald (Poustka) nebyla ani započata. Další dělostřelecká podpora spočívala v minometech, které měly být osazeny v pěchotních srubech T-S 43 a T-S 61.

Většina pěchotních srubů ve stavebním podúseku Petříkovice byla v září 1938 kompletně vyzbrojena a vybavena zásobou munice a proviantu. Ve všech objektech těžkého opevnění však zcela chyběla, vzduchotechnika, vodoinstalace, telefonní kabeláž, dieselagregát a mnoho dalšího vnitřního vybavení. Na některých srubech (T-S 53, 56 a 61) dokonce nebyly osazeny ani pancéřové zvony. 

Dle původního plánu měl pěchotní sruby T-S 42b až 57 a lehké objekty vz. 37 v linii za nimi obsazovat II. prapor 17. hraničářského pluku. Objekty T-S 58 až 61 a lehké objekty vz. 37 v linii za nimi měl obsadit III. prapor 17. hraničářského pluku pod velením podplukovníka pěchoty Rudolfa Tomaštíka. V září roku 1938 skutečně III. prapor existoval a svěřené objekty obsadil. Ovšem II. prapor nebyl dosud sestaven, měl být tvořen muži z VI. strážního praporu (velitel podplukovník pěchoty František Štěrba), kteří hlídali výstavbu objektů v tomto podúseku a v případě potřeby měli tyto objekty i obsazovat. V osudných dnech tedy objekty T-S 52b až T-S 57 a lehké objekty vz. 37 v linii za nimi obsazovali muži 3. roty VI. strážního praporu pod velením štábního kapitána Václava Sedláčka.

Stavení podúsek Petříkovice jako takový patřil k 34. hraniční oblasti (velitel brig. gen. Antonín Pavlík) spadající pod hraniční pásmo XII (velitel div. gen. Bedřich Václav Ruml), které stejně jako celý úsek obrany v prostoru severních Čech spadalo pod II. armádní sbor, jemuž byla svěřena obrana hlavního obranného postavení a zároveň druhého obranného postavení na Liběchovské příčce. Udržení prostoru svěřeného II. sboru bylo stěžejní pro plánovanou úspěšnou obranu Čech a případné úspěšné vedení ústupových bojů ze západní části republiky. Selhání II. sboru by znamenalo průnik nepřátelských jednotek do týlu jednotek I. sboru bránících západní a část jižních Čech a do týlu jednotek hraničního pásma XI bránící severozápad Čech. Tím by byla způsobena porážka těchto jednotek a účinná obrana republiky by již nebyla možná. O důležitosti II. sboru svědčí dodatečné přidělení 17. divize a praporu lehkých tanků představující mobilní zálohu pro eliminaci možných průlomů fronty. Velitelem II. sboru byl zkušený veterán bojů první světové války divizní generál Josef Váňa (1893 - 1976).

Sestava II. sboru spadala pod 1. armádu, která měla za úkol bránit Čechy. Velení 1. armády bylo svěřeno armádnímu generálovi Sergeji Vojcechovskému (1883–1951). 

Zdroj:

Vojenský ústřední archiv, fond ŘOP 1935-1939, Praha 2020

Kejzlar M, a kolektiv: Opevnění na Trutnovsku, Dvůr Králové nad Labem 2008

Stehlík E. a kolektiv: Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935-38,Dvůr Králové nad Labem 2001

Divizní generál Josef Váňa
Lehký tank LT vz. 35
Ludvík Krejčí a Karel Husárek
Fall Grün